Školka v přírodě 2023
Před dávnými a dávnými časy, v dobách, kdy svět byl plný draků, jednorožců, víl, trpaslíků, princezen a jiných kouzelných a tajemných bytostí, v tom čase se v lesích Bílých Karpat ukrývali trpaslíci. V hlubokých temných slujích pátrali po třpytivých, krásných, zářících kamíncích, které pak pro radost rozdávali dobrým lidem v okolí. Ti z nich pak vyráběli překrásné blyštivé prsteny, nádherné korunky a čelenky do vlasů, něžně cinkající řetízky a náhrdelníky na krk. Trpaslíkům pak lidé jako poděkování nosili koše plné sladkého ovoce, křupavé zeleniny, lahodného sýru, měkoučkého másla nebo voňavé šunky. A hezky se jim společně žilo a dařilo. Čím ale trpaslíci kutali do větší a větší hloubky, čím více jim zlato a drahé kamení třpytilo do očí, tím více se trpasličí srdce zatvrzovala, tím více se trpaslíci stávali pyšnými, nadutými a lakomými. „Proč bychom se s lidmi měli dělit o zlato a překrásné drahokamy, které my tak těžce ze země dolujeme?,“ začali reptat trpaslíci. „Patří přece jen nám!“ A trpaslíci přestali kameny rozdávat lidem, ale místo toho začali ve skále v podzemí dolovat velkou hlubokou jeskyni, do které by si všechny své poklady uložili. Netušili ale, že hluboko ve skalách má své doupě strašlivý drak. Celá staletí poklidně a nerušeně spal a spal by dodnes … Jenže … Jenže to by trpaslíci nesměli den co den bušit svými kladivy, cepíny a krompáči a dolovat větší a větší jeskyni. Tloukli, bušili, lomozili,…až draka probudili. Strašlivý dračí řev se nesl nad zelenými karpatskými lesy. Lidé v údolí se začali klepat hrůzou, co za děs se na ně žene z hor. Ale drak se nezlobil na karpatský lid. Drak se zlobil na pyšné a lakomé trpaslíky. „Dokud jste se o bohatství hor a skal dělili s lidmi, do té doby jsem spokojeně spal. Teď vás ale za vaši lakotu trest nemine!,“ řval drak na trpaslíky, až se hory otřásaly a kamení se valilo dolů z kopců do údolí. „Všechno světlo z vašich luceren i z třpytivého kamení spolknu do své ohnivé tlamy a navěky zde v jeskyních budete bloudit tmou. Temnotami se budete potácet tak dlouho, až zapomenete svá vlastní jména, až se vám lucerny rozbijí a jejich světlo už se nikdy nerozsvítí!“ „A náš trest nikdy neskončí?,“ odvážili se vystrašeně zašeptat trpaslíci. „Za mnoho a mnoho let, až všechny mé děti, které teď ještě spí v dračích vejcích, vyrostou, pak snad najdou se statečné děti, které by vás mohly zachránit. Když vám dají nová jména, rozsvítí ztemnělé lucerničky a projdou mnohými nebezpečími, pak by váš trest mohl skončit. Až všechny vaše poklady rozdáte lidem, až vaše srdce zase budou plné radosti a lásky a ne pýchy a lakomství, pak budete svobodní.“
Jeli jsme na školku v přírodě a netušili jsme, že jsme vstoupili přímo do pohádky. Vždyť jsme se šli jen tak obyčejně projít po voňavé pokosené louce, když tu před námi na keři uviděli jsme srolované roličky papíru s opálenými okraji. Po rozbalení na nás vykoukli ušmudlaní milí trpaslíčci. A taky dopis. Dopis s tajemným trpasličím příběhem. Že bychom ty statečné děti byly my? I když jsme se trošku báli, rozhodli jsme se vydat na dobrodružství s trpaslíky a s obávaným drakem. A že to stálo za to! Copak o to, vybarvit trpaslíka a vymyslet mu jméno, to není žádná těžká práce. Ale vyjít na louku a zavolat na celé rozlehlé lesy trpasličí jméno a příslib pomoci, to už chtělo trošku kuráž. Však hned druhý den se nám trpaslíci náležitě odměnili. V lese jsme totiž objevili lucerničkový strom! Skleněné lucerničky plné dobrot se vznášely zavěšeny na větvičkách nad zemí a čekaly jen na to, až si je utrhneme. Vybarvit lucerničky pak taky nebyl žádný problém. Jenže v noci lucerničky zmizely. Vůbec jsme nechápali, co se to děje. Že by zase zasáhla dračí moc? Netrpělivě jsme vyrazili zpět k lucerničkovému stromu, na kterém visela jedna jediná lucernička. Ale o kousek dál další. A pak další. Kam do lesa nás lucerničky vedou? Až ke starému vykotlanému pařezu, pod kterým byl ukryt vzkaz a kus hlíny. Prý máme trpaslíkům vyrobit nové čepičky. Ve chvíli, kdy jsme rozmýšleli, jestli něco takového umíme, žbluňkla vedle nás do kaluže velká žába. To nejspíš drak se proměnil v malou žabku a teď kontroluje naše počínání. Tak už nebylo co rozmýšlet. Jdeme vyrábět. Ani jsme nevěděli, že dokážeme vyrobit z hlíny trpasličí čepičky. Papírové by se jim v jeskyních hned zničily, ale hliněné budou mít navěky. Po té špinavé hliněné práci jsme se šli pořádně umýt a osvěžit do bazénu. A než jsme se vrátili, byly čepičky pryč. Obloha se začala zatahovat a někde v dálce prý už byla bouřka. My jsme ale potřebovali zjistit, co se stalo s našimi čepičkami. Nebojácně jsme vyrazili zpět do lesa ke starému pařezu. A dobře jsme udělali. Na pařezu už do dálky zářila stříbrná koruna plná barevných lahviček. „Děkujeme za Vaše dary. Tady máte dárek od nás. Lahvičky jsou plné kouzelné trpasličí moci. Nikdy je nesmíte otevřít, aby kouzlo neuteklo.“ Jako omámení jsme vyšli ven z lesa s kouzelnými lahvičkami pověšenými na krcích. Zvedal se vítr a nebe nad námi vypadalo jako letící drak, který se nás chystá spolknout. Když oblohou proletěl první blesk, nečekali jsme ani chvilinku a rychle jsme se běželi schovat do hotelu. Bát se nebylo čeho, vždyť lahvičky s trpasličí mocí nás ochrání. Pro jistotu jsme ještě rozsvítili světýlka v trpasličích lucerničkách a nikdo neměl strach. Další den jsme mysleli, že už nás od trpaslíků a od draka nic nečeká, jenže pak se objevil ten košík. Byl plný lístků, větviček, barevných voňavých květů a po stranách mu kvetla sladká lízátka. A byl u něj vzkaz, že největším bohatstvím je naše krásná příroda a o tu se máme starat a uchovat ji navěky. Tak jsme si z květin alespoň vyrobili obrázky, ať nám ještě dlouho dělají radost. Den, nu vlastně celý týden uběhl jako voda a nastal poslední večer. Tancovali jsme na chodbě a pak jsme se uložili ke sladkému spánku. To jsme ještě nevěděli, že to největší dobrodružství nás teprve čeká. Přišel totiž poslední trpasličí vzkaz. V lesíku před hotelem je pro nás prý připraveno něco velmi neobvyklého, co nám tam přichystal drak. Paní učitelky tam s námi nesmí, protože by to zmizelo. Každý musí jít sám, aby prokázal svoji odvahu. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec nebyl nikdo, kdo by do lesíka sám nevyrazil! Jsme vážně ty nejšikovnější a nejstatečnější děti na světě! A víte, co v lesíku bylo? Opravdová dračí vejce. Jenom už teda bez malých dráčat. Vejce jsme si kouzelně třpytivě nazdobili a pod dračí a trpasličí ochranou už teď budeme skutečně navěky. A zazvonil zvonec a školky v přírodě byl konec.
