V pátek 29.4. jsme brzy ráno vyjeli směr Polsko. Už když jsme do Osvětimi přijížděli, byly vidět cihlové domy. Už z toho mě mrazilo. Také když jsme vcházeli do budovy na toalety, byla zde zvláštní atmosféra.
Když jsme prošli detektorem u vstupu, dostali jsme sluchátka a „krabičku“. Tu jsme měli pověšenou na krku a poslouchali z ní pana průvodce. Jedna z prvních věcí, co jsme viděli, byla velká brána s nápisem „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje).
Už jen když jsem viděla ostnaté dráty, bránu a to, kolik tam bylo budov, se mi začalo dělat špatně. Vidět, v jakých podmínkách ti lidé museli žít nebo spíše přežívat. Kde spali, umývali se, jaké měli podmínky k jídlu. Nedokážu si představit, co to s těmi lidmi muselo udělat. Dokázali se pro jídlo i zabíjet.
Ale nejhorší momenty pro mě byly, když jsme procházeli kolem vitrín s botičkami, oblečením, hračkami malých dětí, množstvím kufrů a vlasů.
Když jsme si prošli první část, přesunuli jsme se do druhé části zvané Birkenau (Březinka). Ta už byla trochu odlehčenější. Ale stále silná. Upřímně už jsem byla ráda, když jsem si sedla do autobusu a jela domů.

Markéta Kubičíková, 9. tř.