Celí natěšení, s batůžky plnými výborné svačiny od maminek, jsme se v pondělí ráno neohroženě vrhli vstříc dinosauřímu dobrodružství. Popravdě, trošičku jsme se báli, jestli si z nás některá krvelačná příšera neudělá svačinku, ale paní učitelky slibovaly, že nás ochrání, tak jsme jim zkrátka museli věřit. Ale měly p
ravdu. Vrátili jsme se všichni, nikoho nikdo nespolkl. Naopak. My jsme skoro ani polykat nemohli, jak jsme s pusinkami dokořán koukali kolem sebe. Nejdřív jsme se projeli speciálním dinovláčkem, který je sice vláček, ale vůbec nejezdí po kolejích. Protože k dinosaurům totiž koleje nevedou. K těm vede velikánská brána, která se před námi otevřela, a tam už byli oni. Obrovští dinosauři, kterým, narozdíl od nás, vůbec nevadilo, že trošku prší. Stáli statečně v dešti, někteří na nás kývali hlavami, někteří dokonce i křičeli a byli obrovští a tajemní. Z neuvěřitelného světa dinosaurů nás vláček odvezl zpět do zoo plné roztomilých zvířátek, která jsme mohli krmit, někdy si je i pohladit, všechno si dobře prohlédnout. Tam už jsme se vůbec nebáli. No a hlavně jsme si mohli sníst tu svačinu z batůžku. Bez té by to nebyl ten správný výlet.
