Pohádkový březen
Bylo, nebylo…. Byl jednou jeden měsíc březen, který byl měsícem knih a kouzelných pohádkových příběhů. Do školky na Halenkovicích se nenápadně vplížil schovaný v krásných pohádkách. Třídou Krtečků se provoněl s kulaťoučkým, na másle smaženým, na okně chlazeným Koblížkem. Do třídy Ježků vběhl spolu s ustrašenou Slepičkou, která sháněla vodu pro svého Kohoutka. Ve třídě Žabek se vyklubal společně s Ošklivým Káčátkem, ze kterého se nakonec stala nádherná labuť. Ale tím březen ještě neskončil. Kdepak. Zavedl nás na návštěvu do naší krásné knihovny, kde děti byly poučeny o tom, jak se ke knihám mají chovat a kde si poslechly a zahrály spoustu milých pohádek, které si pro nás báječná paní knihovnice Pavlínka připravila. Ještě pořád to ale březnu bylo málo a na samý konec si připravil jedno obrovské překvapení. Kouzelnou spací noc ve školce! Naše školka se zapojila do celorepublikového projektu k podpoře dětského čtení – Noc s Andersenem. Je to kouzelná noc, kdy na mnoha místech v republice ožívají pohádkové postavičky.
Děti vybavené spacáky, pyžamky a kartáčky na zuby se v pátek vpodvečer sešly před mateřskou školou. Aby ovšem byly vpuštěny do školky, musely hned u vchodu krásným princeznám zodpovědět záludnou pohádkovou otázku ( třeba jako: Kolik trpaslíků měla Sněhurka, Jak se jmenovali králíci z klobouku,…), projít překážkovou dráhou a pak už mohly do třídy, kde hrála pohádková hudba a kde už se na ně těšili ostatní kamarádi. Chvilku jsme si pohráli, zatancovali a už byl čas jít spát. Vyčistili jsme si zoubky a na malou chvíli jsme si sedli k pohádce. Když vtom se někde ze školky začal ozývat čísi zpěv: „Babičce jsem utekl, dědečkovi utekl, zajíčkovi utekl,….“ Kde se vzal, tu se vzal, do třídy se kdosi cpal. Do dveří se ani vlézt nemohl, jak byl celý obrovský a kulatý. Protlačil se za námi a kouká a kouká, kde to je. A my taky koukáme a koukáme s otevřenými pusinkami. Za té kouzelné pohádkové noci, kdy pohádky ožívají, obživl pohádkový Koblížek a dovalil se k nám do školky. Hned nám začal povídat o tom, co se mu přihodilo. Jak seskočil z okýnka a utekl do světa, kde zažil všelijaká dobrodružství. Když v tom – ťuky ťuk na okýnko! Za oknem na nás ze tmy svítí zelená očka a na sklo se tiskne zrzavý čumáček. Liška! A hned šupky dupky a už je ve třídě. A žene se ke Koblížkovi! „Koblížku, Koblížku, jaký ty jsi hezký, kulaťoučký, voňavoučký.“ Koblížek se před liškou natřásal a spokojeně se uculoval, že ho liška tolik chválí. A že prý jí zazpívá. My jsme mu to sice rozmlouvali, ale on si ne a ne říct. A tak začal zpívat. Čím víc zpíval, tím víc se k lišce přibližoval,…. A liška na nic nečekal a najednou – RAF – kousla Koblížka do zadečku! Koblížek chudák zaječel na celou školku a začal utíkat, jakoby …. No jakoby ho liška honila. A najednou byli pryč. Jen jsme ještě někde z dálky slyšeli jejich dupání a Koblížkův křik: „Liško, nežer mě!“ Koukali jsme jako opaření. Otevřeli jsme pohádkovou knížku, abychom se dověděli, jestli Koblížek lišce utekl. A víte, co tam bylo napsáno? Že do dnešních dnů liška s Koblížkem pobíhají světem. Ale přitom svém běhání asi ještě v noci jedenkrát proběhli i školkou, protože ráno jsme našli v jídelně velkou ošatku plnou sladkých koblížků. A k tomu ještě druhou ošatku, kde byli pamětní kartičky s obrázkem lišky a Koblížka – Pro nocující odvážlivce. To jako pro nás, kteří jsme tak statečně nocovali během pohádkové noci ve školce.
